Na koloběžce po Labské cyklotrase – Elberadweg – II

Projet na koloběžce 860 km po Labské cyklostezce ze Schmilky až k ústí Labe do Severního moře je docela výzva a bude nám to trvat několik let, vždy pár dní o letní dovolené.

2012

Tento rok jsme si na cestu kolem Labe vyhradili šest dnů v srpnu. Termín jsme si vybrali dobře, týden mezi předcházejícím obdobím bouřek a tropickými vedry, které nastaly po našem návratu.
Na každý den jsme si naplánovali přibližně po 50 kilometrech. Ono je to stejně vždycky v reálu o fous víc. Vlastně jeden den byl naplánovaný kratší pro případ škaredého počasí, nebo kdybychom se z nějakého důvodu chtěli zdržet víc na jednom místě. Nakonec počítadlo na Petřině koloběžce ukázalo, že ujela 281 km

Z Jablonce nad Nisou jsme vyrazili za podstatně lepšího počasí než loňského roku. Také vodní stěna před Torgau se nekonala a tak jsme ve slunečné poledne zaparkovali na známém parkovišti v Torgau
(snažil jsme se trefit na stejné místo, ale podle fotek z loňska jsem se asi o řadu seknul).

Torgau – Elster
Z parkoviště jsem vyrazili tentokrát ve směru toku Labe.
Už loni jsem pokukoval po železničním mostě kousek po proudu, ale v dešti se mi tam nechtělo. Letos svítilo sluníčko a bylo to po cestě. Být na druhé straně tunel, řeknu, že jsem u Remagenu. Ba ne, jsem v Torgau a zde se stala jiná událost, zde došlo k setkání západních spojenců a Rudou armádou v dubnu 1945.

  

Do asi 3 kilometry vzdáleného Repitz jsme jeli společně v klasické sestavě – dvě koloběžky a kolo. V Repitz jsem se otočil a jel zpátky do Torgau, abych přepravil auto do dalšího bodu setkání. První jsme naplánoval do Mokritz, jen tak pro jistotu, že stroje jsou v pořádku. Přijeli jsme sem současně.

     

Takže jsem práskl do koní a vyrazil, abych byl co nejdříve v Dommitzsch a mohl dvojici jet co nejdál naproti.




Moje maličkost, 105kg živé váhy na kolečkách, je tu a můžeme zase vyrazit společně

V Dommitzsch jsme si dali na zahrádce u kostela zmrzlinu. Asi v ní byly nějaké veselé bylinky, protože pak jsme v zahradách viděli různá zvířata.

  

Když vidíte takový rozcestník, tak se raději podíváte do mapy. Co když šipky umisťoval nějaký vtipálek a občas nějakou šipku prohodil.

     


Po dalších 13 kilometrech jsme se potkali u Lausiger Teiche. Příjezd k nim byl po celkem frekventované silnici lesem. Já jsem si vyjel táhlý kopeček jedouce naproti zbytku výpravy.

  

Martin pravil, že toho má v tom vedru plný kecky, tak se se mnou vezl k přívozu v Mauken, kde jsme počkali na Petru a společně jsme se přeplavili na pravý břeh Labe.

Za přívozem Martin znovu osedlal kolo a já se vydal do Klöden. To bylo 11 kilometrů před Elsterem, cílem prvního dne.

  

Z Klöden už jela Petra sama a my jsme si na ni počkali na parkovišti v Elsteru

  

Houpačka byla jako odměna za dojetí

Elster – Dessau
Druhý den jsem vyrazili z parkoviště v Elsteru, na němž jsme večer končili.

     

Společně jsme jeli asi dva kilometry k větrnému mlýnu.

     

     

     

Zvenčí i uvnitř bylo na co koukat. Krásná technická památka!

Od mlýna jsem se vrátil zpět pro auto a přepravil ho do Wittenbergu-Lutherstadtu. Parkoviště jsem našel na příhodném místě vedle stezky a tak jsem mohl vyrazit na koloběžce směr Elster, naproti Petře a Martinovi.

     

Ze stezky jsme odbočili k Labi. Martin zkoušel chodit po vodě, ale nedařilo se mu. Stále se bořil. Já to zkusil s koloběžkou, ale taky marně.
Zázraky se nevedly, tak jsme vydali k branám Wittenbergu-Lutherstadtu

        

        

        

  

Katedrála byla krásná. Člověk musí smeknout před jejími tvůrci.

Petru a Martina jsme doprovodil na "výpadovku" směr Wörlitz, vrátil se pro auto.
Ve Wörlitz jsem zaparkoval u areálu hodpodských zahrádek. Na cyklostezku to nebylo daleko, ale jak jsem očekával z informací v mapě, čekal mě nehorší povrch - kočičí hlavy. A do kopečka. Brr.
Kočičí hlavy se asi po půl kilometru změnily v asfaltovou cestu, vedoucí vedle náspu jehož údržbu právě prováděly biosekačky. Po dalším kilometru se cesta vyhoupla na násep, jak jsem zjistil zrušené železniční tratě, a dál pokračovala po něm. Násep slouží i jako protipovodňový val a je na něm vyznačeno, kam až voda může stoupnout, když se vodní živly rozběsní. Přitom od toho místa je tok Labe v nedohlednu.

     

     

A pak zase cesta zpět ve trojici, vynechali jsme část kočičích hlav a prošli jsme zahradami ve Wörlitz (jízda je zde zapovězena), bylo to bludiště se spoustou zajímavých výhledů a průhledů na jezera a stavby na jejich březích. Zahrady a zámečky byly vybudovány ve 18 století v anglickém stylu.

     

     

     

A už jsme  se těšili na večeři. Marně. Všechny občerstvovny, které byly v dohledu měly otevřeno jen do 18:00 a my se chtěli dožadovat stravy o půl sedmé frown .
Před sebou jsme měli ještě několik kilometrů do Dessau, kde jsme chtěli ten den končit. Já s Martinem jsme vyrazili autem a Petra pokračovala na koloběžce. Domluvili jsme se, že se potkáme u Jadgbrücke na okraji Dessau. Večeře nakonec byla na zahrádce hostince nedaleko mostu. A byli jsme rádi, že imbissy ve Wörlitz zavřely dřívě, než jsme se k nim dostali. Špagety s hovězím masem a liškami byly luxusní večeře.

  

Dessau - Pretzien
Hospoda nedaleko Jadgbrücke byla startem třetího dne. Petra s Martinem jeli po své ose. Já se přesunul autem k loděnici v Dessau. Dorazili jsme tam najednou.  Pak jsme společně po břehu Labe směrem k přívozu v Brambach.

     

Tam, kde Labe a tedy i stezka zatáčí do levého pravého úhlu, jsem se vydal na zpáteční cestu pro auto.

Labe jsem překonal  přívozem v Aken. Uprostřed řeky mi zazvonil telefon a byl jsem dotázán kde se flákám. Petra s Martinem už na mne čekali ve Steutz.

Projeli jsme Steutzem k začátku cyklostezky. Kostel nebyl přímo na stezce, ale chtěl jsem si ho prohlédnout zblízka.
Neomítnuté kamenné stavby na mne působí zvláštním kouzlem.

A vzhůru k dalšímu kostelu, tentokrát ve Steckby.
Potkal jsem tam pěkné dvojkolo.
Kostel byl se hřbitovem. U vchodu byly tři hroby vojáků padlých ve Velké válce. U nás se jednotlivé hroby prvoválečných obětí nevyskytují, jenom památníky se jmény padlých obyvatel obce, které začaly být v posledních dvaceti letech obnovovány. Minulý režim oběti jiných válek než  Velké Vlastenecké neuznával, zvláště pak když bojovali za mocnáře.



     

Od kostela jsme vyrazili na další cestu. V hospodě U Bobra jsme se stavěli na zmrzlinu a já se zase začal vracet pro auto. Walternienburg byl můj další cíl. Konečně trochu vzdálený, abych pak mohl na koloběžce jet naproti delší trasu.
Povedlo se. Navíc se zakoukali u koní. Cesta vedla lesem, jenom ve vesnici byly protivné kočičí hlavy.

     

Samozřejmě jsme se zasekli v hospodě, tentokrát ne na zmrzlinu, ale na večeři.

Posledních 19 kilometrů do Pretzien jela Petra zase sama. Mysleli jsme, že ji pojdeme naproti, ale než jsme to objeli autem po silnicích a našli místo k zaparkováni, trvalo to tak dlouho, že jsme ji nakonec potkali necelých půl kilometru od auta. Ke kostelu Svatého Tomáše potom dojela společně s Martinem a já za nima autem.

  

Pretzien - Hohenwarthe
Od Svatého tomáše jsme odstarovali čtvrtý den naší cesty. Znovu setkat jsme se měli až po 30ti kilometrech, takže jsem si mohl užít koloběžky hned na počátku dne. Společně jsme jeli asi dva kilometry za Ranies, kolem modelu sluneční soustavy. Slunce byla pěkná koule, planety byly od slunce vzdálené v poměru skutečných vzdáleností a znázorněny byly ploškou na destičce s popisem. Otočil jsem se někde u Saturnu. Petra s Martinem mířili dál za hranice sluneční soustavy, kde se nacházel Magdeburg. Moje ranní projížďka byla dlouhá asi 14 kilometrů, paráda!

     

  

Do Magdegurgu jsem se dostal rychle, také na plánované parkoviště pár metrů od průjezdu Elberadweg městem jsem našel bez bloudění. Koloběžka šla střelhbitě z nosiče, krátká orientace v mapě a pak  už bezstarostná jízda, až skoro k rameni Starého Labe. Cesta zpět byla opět zpestřena zastávkou u restautrantu Die Kirche. Odsvěcený kostel tu je předělaný na restauraci. Zmrzlinu jsme si dali u stánku vedle.



     

Po dalších dvou kilometrech jsme potkali most přes Labe, po něm jsme se dostali na ostrov na němž se rozkládá městský park Rotehorn. Vede tudy alternativní trasa Elberedweg, která nás přez Sternbrück dovedla do města kolem katedrály, kláštera a kolem dalších zajímavých staveb a míst.

  

     

        

     

     

     

        

Slunce pražilo, město bylo rozpálené, stánky se zmzlinou žádné, tak už rychle pryč k cíli dnešního dne. Hohenwarthe, křižovatka vodních cest. Na to jsem byl zvědavý.  Asi po třech kilometrech společné cesty jsme se s Martinem obrátili a vrátili se na parkoviště pro auto, naštěstí jsme nemuseli znovu skrz město, ale projeli jsme Magdeburg ve stínu po břehu Labe.
Kvůli jedné přehlédnuté odbočce jsme se znovu podívali do města, tentokrát autem, ale pak jsme už zdárně dorazili do cíle cesty.

Auto jsme zaparkovali na parkovišti u penzionu a šli se podívat k pod most kde se na stezce měla objevit Petra.
Dlouho jsme nečekali.

  

     

     

     

Hohenwarthe - Rogätz
Olověné nebe nevěstilo nic dobrého. Už za ty tři kilometry, od křižovatky vodních cest ke zdymadlu, jsme trochu navlhli. Já, jelikož stále nemám na své koloběžce blatníky, tak trochu víc.
Od zdymadla jsem se vrátil pro auto, cestou jsem si ještě vyfotil lodě, které projížděly křižovatkou. Pak jsem vyrazil k přívozu v Rogätz, kde jsme chtěli společně překonat Labe.

     

     

     

Od přívozu v Rogätz jsem jel Petře a Martinovi naproti asi 2 kilometry. Po pár metrech jsem začal mít neodbytný pocit, že nejedu kolem Labe, ale přímo Labem. Byl jsem durch a přemýšlel jsem proč ještě nikdo nevymyslel stěrače na brýle. Když jsme potom společně dorazili k autu, usoudili jsme, že tento den bude lépe věnovat odpočinku a vrátili se do penzionu. Zítra má být zase nebe bez mráčků.

Rogätz - Tangermünde
Poslední den dovolené. Nebe se do rána vypršelo a zase bylo krásně jako dny předcházející.
Začínáme přívozem v Rogätz. Po opuštění féry Petra s Martinem osedlají své stroje a já zamířím autem do Ringfurthu, odkud jim pojedu koloběhem naproti.

     

     

Na začátku (vlastně na konci) vesnice Kehnert jsme se setkali a společně se vydali zpět cestou, kterou jsem přijel. V Sandfurthu jsme si dali pauzu u památníku věnovaného labským námořníkům a všem, kteří Labi obětovali svůj život. Labe je zde vyznačeno v celé délce od jeho pramene v Krkonoších. Ve svých svých třech letech jsem bydlel s rodiči na staré Labské boudě, kde táta pracoval. U pramene Labe jsem byl skoro každý den, ale nevěřil bych, že za padesát let pojedu po jeho toku na koloběžce k Severnímu moři.

Od památníku do Ringfurthu to bylo už jen kousek. Tady jsme s Martinem opustili Petru, autem se přesunuli do Buchu. O odtud po cyklostezce směr Ringfurth naproti kolběžce. Potkali jsme se v Schelldorfu, krásné cihlové vesnici.

     

Před námi je Buch

     

Z Buchu jsem se přesunul autem do Tangermünde, cíle našeho letošního putování. Jet naproti jsem už stihl jen asi jeden kilometr. Pak už jen pár posledních fotek koloběžek u Labe a pěší procházka městem, ve kterém císař Karel IV plánovat trávit svůj královský důchod.

     

        

        

     

     

     

Došli jsme ke kostelu Svatého Štěpána. Prohlídku dalších pamětihodností Tangermünde si necháme jako předstartovní přípravu pokračování cesty k ústí Labe.

Teď byla před námi asi šestihodinová cesta domů. Možná by to někdo jel rychleji, ale snažím se řídit pořekadlem – lepší být v šest doma, než v půl šesté v márnici.
Když jsme západně od Hohenwarthe podjížděli Mittellandkanal plula nad námi loď. Magdeburg jsme míjeli právě v době, která byla vhodná pro balónáře. Bohužel jsme byli na dálnici, tak mi musel stačit jen letmý pohled z bočního okénka, Martin se pokusil o foto.
Pěkné počasí vydrželo, stejně jako loni, jen po naše hranice, takže než jsme o půlnoci vyložili věci z auta, byli jsme řádně osprchováni.